Redakce
Že je basketbal univerzitní sport je celkem známá věc, málokoho by ale napadlo, že se dá kombinovat studium medicíny a profesionální basketbal. „Jde to, ale je to velmi náročné. Veškerý volný čas věnuji přípravě do školy a studiu, na zábavu moc prostoru nezbývá,“ říká s úsměvem Martina Pokorná, basketbalistka Sokola Hradec Králové. Proč si vybrala právě medicínu, jaká byla pro ni nejtěžší zkouška nebo třeba to, jak si užila poslední ME U20 v roli kapitánky národního týmu. To jsou jen střípky z rozhovoru, který vznikl po tréninku v pauze, než Martině začínala odpolední část výuky na hradecké lékařské fakultě Univerzity Karlovy.
Martino, jak se řekne latinsky kost křížová?
(smích) os sacrum.
Kdy tě poprvé napadlo, že chceš studovat medicínu?
Někdy ve třetím ročníku na střední škole. Původně byla moje představa studovat fyzioterapii, ale když jsem pak začala zjišťovat co studium obnáší, jaké je uplatnění a vše okolo, přehodnotila jsem to a zvítězila medicína.
Máš za sebou první ročník, všechny zápočty i zkoušky jsi zvládla, co bylo nejobtížnější?
S přehledem anatomie, ta je asi nejtěžší pro všechny studenty medicíny. Možná to zní zvláštně, ale já ji mám ráda, od začátku mě hrozně bavila a asi i díky tomu se mi dobře učila.
Takže je v indexu zapsaná jednička?
Je to tak (smích).
Sledují tví spolužáci lvice a chodí třeba někteří fandit?
Párkrát se podívat byli, ale ono je to díky náročnosti studia složité, my se většinou ve volném čase hodně učíme.
Už máš představu o budoucí specializaci?
Momentálně mě nejvíce láká dětská neurologie, uvidíme, jestli se to nevyvine jiným směrem. Přemýšlela jsem i o rehabilitační medicíně a pediatrii. To rozhodnutí je ještě daleko, takže mám dost času.
Co třeba jako doplněk lékařka u basketbalového týmu?
I to by mohlo být součástí mé budoucí profese.
Dává ti sport něco, co využiješ ve studiu?
To rozhodně ano. Od malička vnímám, že ve sportu se člověk musí snažit i když mu to nejde, i když to bolí. A vlastnost „kousnout se“ a jít za svým cílem je pak ve studiu i v životě důležitá. Sportovci se učí, že reakcí na neúspěch není vzdát se, že chyba je impulsem k hledání jiné cesty. Logicky si to pak přenášíme i do studia, zaměstnání, života…
Basketbal si začala hrát v Brně, kdo tě k němu přivedl?
Na basketbal mě přivedl tatínek v první třídě. Oba rodiče jsou sice volejbalisti, ale v mém případě dostal přednost basketbal, asi i proto, že mě to od začátku chytlo. Hráli jsme s klukama, je to sice dávno, ale moc ráda na začátky v Brně vzpomínám.
Žádné pubertální vzdory a končení se sportem nebylo?
Samozřejmě, že něco proběhlo, ale naši mi vždy řekli, že když nechci hrát, tak můžu skončit. A to bylo asi to nejlepší, co mohli udělat, protože já jsem díky jejich přístupu věděla, že basket dělám, protože chci, ne proto, že musím.
Kdy tě napadlo, že budeš chtít kombinovat náročné studium medicíny a vrcholový basketbal?
Ve chvíli, když jsem začala uvažovat o tom, že chci studovat medicínu. Věděla jsem, že to nebude snadné a výzvy mě vždycky přitahovaly. Proto jsem se té myšlenky hned nevzdala a zkusila ji přetavit v realitu. Díky vstřícnosti klubu a trenérky Romany Ptáčkové se to daří, za což jsem moc vděčná. Ono je to vždy hodně o lidech a já jsem ráda, že právě v Hradci tohle funguje.
Asi i aerobní aktivita, kterou basketbal je může pomoct k tomu, aby si tělo na chvíli odpočinulo od učení, hlava se přepnula do módu sport a pak bylo zase jednodušší se vrátit k učení. Vnímáš to tak?
I tak se to dá interpretovat, i když to asi není ten hlavní důvod, proč kombinovat studium medicíny a vrcholový sport (smích).
Jsi zkušenou mládežnickou reprezentantkou, byla jsi na MS U19 i ME U20 navíc v roli kapitánky. Jaké to bylo?
Samozřejmě úžasné, já si každý reprezentační sraz i každou minutu na hřišti hrozně užívám.
Letos jste na ME do 20 let dosáhly velkého úspěchu, získaly jste stříbro, navíc jsi byla kapitánkou, jak se to poslouchá?
Krásně, jak jinak. Z turnaje mám spoustu vzpomínek, byli jsme skvělá parta, všichni věděli, že vítězit můžeme jen kolektivní snahou. Jen je škoda, že nedopadl ten poslední zápas, byly jsme hodně blízko. Ale i tak je ta medaile pro mě hodně cenná a jestli budu mít příležitost, budu o ní vyprávět svým dětem a vnoučatům.
V týmu byly spoluhráčky z Hradce, Dominika Paurová a Natálie Vlčková, hlavní trenérkou Romana Ptáčková, které vás vede v Hradci. Byla to pro vás výhoda?
Neřekla bych, že to pro nás z Hradce byla výhoda, spíše to bylo dobré pro trenérku Romanu Ptáčkovou, která mě z klubu dokonale zná, ví, jak hraji a co ode mě může čekat.
V ŽBL dostáváš letos dost prostoru, v průměru přes 25 minut na zápas. Jak zvládáš při té sportovní i studijní náročnosti regenerovat?
Díky studijnímu zápřahu a velké porci minut na hřišti je to pro mě složité především fyzicky. Jednoduše řečeno, nemám moc prostoru vypnout hlavu a tělu pak trvá déle, než zregeneruje. Ale snažím se s tím pracovat a být maximálně efektivní. A samozřejmě i občas vypnout a užít si třeba procházku v přírodě.
Asi se dá říct, že si plníš sny jak v basketbale, tak ve studiu. Co je dalšího v pořadí?
Já jsem nikdy neměla nějaké cíle nebo sny za kterými bych si šla. Úspěchy ve sportu i studiu beru jako odměnu za to, kolik času a energie tomu danému věnuji. Obrovskou radost mi dělá, že to vše můžu sdílet se svojí rodinou, která mě podporuje. Nic z toho by nešlo, kdybych na to byla sama. A co bude v pořadí dál, to nevím, nechám se zase překvapit tím, co mi život přinese.
V Hradci jsi začala druhou sezónu, jak se ti tu líbí?
Hradec je nádherné město, super je, že je vše dostupné pěšky, je tu krásná architektura i parky a lesy. Nemůžu si na nic stěžovat, navíc bydlím v centru, takže to mám kousek jak do školy, tak na trénink.
Kde by tě basketbaloví fanoušci mohli v Hradci potkat? Máš nějaká oblíbená místa?
Nejsem kavárenský typ, mám ráda přírodu, takže asi v hradeckých lesích. Tam, když mám čas, chodím „vypnout“ a načerpat energii. Jsou rozlehlé, dá se tam chodit často a člověk vždycky najde cestu, kde ještě nebyl.
Děkuji za příjemný rozhovor a přeji hodně zdaru v basketbalu i ve studiu.
Martin Sýkora
